Ve dnech 27. 9. – 7. 10. zavítala naše francouzská část gymplu do Francie, lépe řečeno do její severozápadní části, která je omývána Atlantickým oceánem a nazývá se Normandie. Naším domovem se tam stalo město Trouville-sur-Mer.

Naši dlouho-cestu jsme započali ve čtvrtek večer všichni velice nadšení, i když trochu nervózní z toho, co nás čeká. Autobus nás vezl přes Německo až do Francie. Tam jsme udělali zastávku v krásném městě Rouen, které je hlavním městem Normandie.

Po příjezdu do Trouville a přivítání v místní collège jsme byli „rozebráni“ do rodin. Ty pro nás připravily víkendové akce. Myslím, že zde nemluvím hlavně za sebe, když říkám, že jsem si svůj víkend velmi užila.

V pondělí jsme se opět sešli. Čekala nás prohlídka města a přivítání na radnici. Ráno bylo sice chladno a větrno, ale jelikož jsme byli uchváceni krásou Trouville a hlavně moře, tak jsme byli spokojeni. Navíc nám bylo dopřáno ohřát se na radnici (samozřejmě s milým přivítáním). Odpoledne jsme byli dovezeni do malebného a uměleckého městečka Honfleur, kde jsme strávili dvě slunné hodiny a byli dopraveni zpátky do školy.

Nazítří jsme byli dovezeni na pláže vylodění. Můžete je znát pod jmény Omaha, Utah, Sword, Juno a Gold beach. Na těchto plážích se v den D vyloďovali američtí vojáci. My jsme je mohli vidět z výběžku Pointe du Hoc, kde taktéž probíhaly operace spřáhlé se dnem D. Vládla tam ponurá atmosféra, jelikož pršelo na moře a foukal teplý, ale silný vítr. Přišlo mi, že přesně takové počasí muselo výt i v oněch dnech vylodění a to jen zesílilo těžké a smutné pocity, které se všem vznášely nad hlavou. Poté jsme navštívili německý a americký vojenský hřbitov, kde velmi vystupovala nátura každého z dvou národů. Německý typický truchlivý hřbitov a americký až skoro opěvující a oslavující oběť. Byl to den plný přemýšlení pro všechny.

Ve středu jsme navštívili sýrárnu, kde se vytábí typické normandské sýry. Každý z nás si dovezl domů alespoň jeden tento kousek. Musím říct, že díkybohu za moji francouzskou rodinu, která je na normandské sýry zvyklá, jelikož si myslím, že to aroma v lednici by moc lidí nepřekouslo.

Čtvrtek byl dnem historickým. Navštívili jsme klášter Mont Saint Michel, který je umístěn na vápencovém výběžku v moři. Z pevniny k němu vede pouze most, nebo se dá přejít cestou po mořském dně, kterou ráno odkryl odliv. Po té jsme se právě vydali my. Byl krásný slunný den, takže se bosky mezi mokrými písky šlo krásně. Z Mont Saint Michel jsme poté mohli sledovat, jak naši cestu pomalu zaplavuje příliv. Francouzi to doopravdy navrhli geniálně! Mont Saint Michel byl úchvatný, jeho uličky, ty výhledy. Dokonce se některým českým šťastlivcům podařilo dostat až do kláštera na prohlídku. Mont Saint Michel se nám neopouštěl lehce.

Páteční den jsme strávili ve jménu moře, jelikož jsme dopoledne brázdili tamní břehy na kajacích. Poté bylo volno v Trouville a poslední večeře v rodinách, kterou bych skoro celou oplakala, kdyby mě má francouzská rodina stále nerozesmívala.

Sobota a odjezd. Pro mě bylo těžké se rozloučit. Odjížděli jsme s vyhlídkou toho, že nás ještě čeká Paříž a toho, že se určitě někdy uvidíme. Zapomněla jsem tam totiž polštářek. Paříž, sice lidmi přeplněná, ale taková musela být určitě vždycky. Nezklamala nás. Uličky Montmartru, náměstíčka umělců, katedrála Sacre Coeur, která dohlíží na celou Paříž. Eiffelova věž a další úchvatný pohled na bílou Paříž a poté lodí po Sieně. Krásné střídání perspektiv. Doopravdy jsem nevěděla, co mám vnímat dřív. A konečně Champs Élysées a vítězný oblouk, sice nejfrekventovanější kruháč Paříže, ale ta noční nádhera, památky osvícené světly, to vše mi dalo to, co jsem chtěla a asi i víc. Odjezd byl o to smutnější, ale nedá se nic dělat. Podíváme se tam zase, protože jsem tam jaksi zanechala kus srdíčka, který je osamělý, sám se nyní prochází noční Paříží a nedovolí mi zapomenout.

Justýna Čadanová

1 2 ... 4 ►